Mezi našimi obojživelníky nalezneme několik jedovatých druhů. Vždy se jedná o jedovatost pasivní, tedy sloužící k obraně před nepřítelem, nikoliv k otrávení kořisti. Míra jedovatosti našich obojživelníku není příliš velká a pokud si člověk jed nezanese do očí, do úst, či otevřené rány, žádné větší nepříjemnosti mu nehrozí. Přesto se obojživelníků pokud možno nedotýkáme, především s ohledem na to, abychom neublížili my jim.
Jedovaté jsou všechny tři druhy našich ropuch (obecná, zelená a krátkonohá), oba druhy kuněk (obecná a žlutobřichá), mlok skvrnitý a v malé míře i čolci. Jedové žlázy bývají často v oblasti hlavy shloučené do příušních makrožláz (tzv. parotidy), ty jsou výrazné především u ropuch a mloků.
Pro živočichy je výhodné, když o své jedovatosti informují nepřítele ještě předtím, než na ně zaútočí. Hojně je používáno výrazné výstražné neboli aposematické zbarvení, většinou kombinující černou barvu se žlutou, oranžovou, či červenou. Klasickým příkladem je černožlutě zbarvený mlok skvrnitý. Kuňky využívají kombinaci krycího (kryptického) zbarvení vrchní části těla a aposematického zbarvení strany břišní. Jejich primární strategií je být nenápadné a až pokud se ocitnou v ohrožení, odhalí výstražné zbarvení na spodní straně těla a informují útočníka o své jedovatosti. Děje se tak pomocí tzv. kuňčího reflexu, kdy se kuňka prohne v zádech a odhalí barevnou spodní stranu nohou, hrdla a částečně břicha. Ropuchy výstražné zbarvení postrádají, při ohrožení zaujmou výhružný postoj na zvednutých nohou, nafouknou tělo a skloněním hlavy nastaví příušní jedové žlázy.
Ani jedovatost však obojživelníkům nezajišťuje stoprocentní bezpečnost. Někteří mladí predátoři se o nepoživatelnosti určitého druhu učí až vlastní zkušeností. Jiní jsou proti jedu odolní. Vydra se jedu vyhýbá tak, že ulovené ropuchy stahuje z kůže. No a v případě projíždějícího auta je obojživelníkům sebevětší jedovatost k ničemu.
Jedovatost může být obojživelníkům v některých případech dokonce přítěží. Známé je využívání jihoamerických pralesniček (tzv. šípové žáby) pro získání jedu na šípy domorodého obyvatelstva. Zájem mohou budit i halucinogenní účinky, které poskytuje především jed různých druhů ropuch. Takovéto využívání, či spíše zneužívání jedu obojživelníků však s sebou nese i značná rizika. Pozorování fascinujícího života žab, čolků a mloků jistě dokáže přinést mnoho zajímavých zážitků i bez toho, abychom je olizovali.
Jiří Lojda, pracovník úseku Péče o přírodu Rezekvítku a nadšený pozorovatel ptáků a obojživelníků