I když nám města nemusejí připadat jako nejvhodnější prostředí pro ptactvo, řadě druhů plně vyhovují a některé z nich mimo lidská sídla takřka nepotkáme. Což je ostatně patrné i z druhových jmen např. vrabce domácího a rehka domácího. Podobné druhy pak označujeme jako synantropní. Vazba na člověka umožnila mnoha těmto ptákům značně rozšířit svůj původní areál. Nejlepším příkladem je opět vrabec domácí, kterého dnes také díky dřívějšímu vysazování najdeme takřka po celém světě.
Lidská sídla ptáky lákají z více důvodů. Pro některé druhy původně hnízdící na skalách (jiřička, vlaštovka, rorýs) jsou dnes budovy takřka výhradním hnízdištěm. Pro potravu však tyto druhy často zaletují mimo zástavbu. To se týká i poštolky obecné, která sice běžně hnízdí ve městech, ale potravu loví převážně mimo ně. Dalším lákadlem může být nabídka potravy, především v zimním období (dříve hlavně ve formě odpadků, dnes hojné přikrmování na krmítkách). S hmyzí potravou už může být ve městě potíž, ale to i v současné jednotvárné zemědělské krajině plné chemických látek. Parky, hřbitovy a podobné plochy městské zeleně tak často představují významné ostrovy biodiverzity, kde na malém prostoru najdeme vzrostlé stromy, husté keře, květnaté záhony a s různou frekvencí sečené trávníky. To je pro mnoho druhů ptáků ideální prostředí. Navíc s menším zastoupením některých predátorů, což nám prozradí častější výskyt ptáků nějakým způsobem znevýhodněných, např. s poruchou pigmentace (nezřídka můžeme pozorovat u kosů černých, většinou se však nejedná o albinismus, ale o leucismus).
Lidská sídla však skrývají i řadu nebezpečí. Například výše zmíněná poznámka o predátorech se netýká kun skalních, které se ve městech hojně vyskytují a zřejmě do určité míry mohou za úbytek synantropních sov (sýček obecný a sova pálená). Velké množství ptačích životů pak mají na svědomí kočky. Další nebezpečí představují skleněné plochy, dopravní prostředky a úmyslně i neúmyslně přímo lidé. V dobré víře ale nedostatečně informováni o ptačí biologii lidé často zachraňují mláďata, která to nepotřebují a nezřídka jim tak spíše uškodí narušením jejich přirozeného vývoje (pěkný článek na toto téma najdete například zde). Jiným druhům je pak (většinou jinými lidmi) v hnízdění bráněno, většinou z důvodu znečišťování trusem (holubi, jiřičky), nebo kvůli hluku (havrani). Dle Zákona o ochraně přírody a krajiny je však úmyslné poškozování a ničení hnízd všech volně žijících ptáků zakázáno. Z tohoto důvodu mohou být problematické také různé rekonstrukce a zateplování budov, kdy především pro rorýse mizí hnízdní příležitosti ve formě různých škvír a otvorů. Tyto věci se však dají řešit vhodným načasováním rekonstrukce mimo hnízdní období a vyvěšením speciálních budek. Pod hnízda jiřiček a vlaštovek můžeme nainstalovat podložky, které budou zachycovat trus mláďat, nebo můžeme jejich hnízdění usměrnit vyvěšením umělých hnízd.
Přítomnost ptáků ve městech bychom měli oceňovat a mít z ní radost. Život tu pro ně není vždy lehký a vhodných prostředí mimo zástavbu stále ubývá. Ne všichni ptáci jsou navíc schopni lidská sídla obsadit. Urbanizace ptáků je velmi dynamický a zajímavý proces, který můžeme pozorovat na vlastní oči. Například v Brně se kromě zimujících havranů můžeme stále častěji a po celý rok potkávat s vránami šedými. Tito dříve vlivem pronásledování velmi plaší a skrytě hnízdící ptáci se dnes pohybují pár metrů od lidí v centru města a důmyslně využívají nezřídka i poměrně kuriozních potravních a hnízdních příležitostí.
Autor: Jiří Lojda, pracovník úseku Péče o přírodu Rezekvítku a nadšený pozorovatel ptáků
Fotogalerie:
