Poměrně často se setkávám s problémem zástinu, který způsobují dřeviny. Trpí tím různé biotopy, především v chráněných územích. Nejsou to jen stepní lokality, velký zástin je i v okolí tůní a mokřadů, paradoxně zarůstají i lesy.
Zástinem se rozumí stav, kdy dochází k postupnému zatahování či zastiňování původních biotopů, které jsou primárně nebo po staletí bezlesé. V nedávno vzniklém Červeném seznamu biotopů jsou uvedeny nejvíce ohrožená stanoviště u nás. Prakticky u všech těchto biotopů je největším ohrožením sukcese – zarůstání – zastiňování. Pod tíhou křovin čím dál více mizí celá škála biotopů – od eutrofních tůní až po kamenité stepi, od lužních lesů až po alpinské trávníky.
Mnoha druhům rostlin, jako je nám známý koniklec velkokvětý, hlaváček jarní nebo hadinec nachový, zastínění škodí. Když se k těmto druhům přestanou dostávat sluneční paprsky, znamená to začátek jejich konce. Při větším zástinu světlomilné druhy přestávají kvést, přežívají v podrostu, postupně chřadnou, a nakonec nenávratně hynou.
Zarostení vadí i hmyzu. Třeba brouci střevlíci (uherský či Ullrichův) nebo denní motýli, kupříkladu „arion“ modrásek černoskvrnný nebo okáč skalní jsou na zastínění velmi citliví. V případě mokřadů a tůní pak bývají zástinem ohroženi obojživelníci, kteří ve většině případů vyžadují osluněné vody a obnažené břehy. Jakmile dojde k zavření prostoru nad hladinou, začne časem mizet voda, litorály zarůstat a žáby ztrácí svůj poslední habitat.
Dnešní lesy jsou oproti stavu před sto lety přehoustlé až hrůza. Málokdo z nás si může pamatovat ty lesy, ve kterých se páslo, hrabalo listí nebo se pařezinově hospodařilo. Dnes je samozřejmě také najdeme, ale jsou to zlomky procent až promile. Z krajiny se prakticky vytratil takzvaný řídkoles, na který byla třeba vázána spousta motýlů (hnědásek osikový, okáč jílkový, jasoň dymnivkový), z rostlin mnoho orchidejí jako střevíčník pantoflíček nebo vstavač osmahlý.
Tady přichází na řadu novodobé rčení, že ochrana přírody se dělá motorovou pilou. Zabránit zástinu můžeme i křovinořezy. Velmi účinná je pastva. Mnohokrát zmiňované vypalování umí dát "zahulit" jak drobným křovíčkům, tak neprostupným hložinám. V poslední době na řadu přichází bagry, které umí křoviny rovnou trhat i s kořeny.
Stav zarůstání nesmíme podceňovat. Když se podíváme na hodinky, zjistíme, že tikají. Tikot ale nedělá strojek nebo vteřinová ručička. To jsou ty větve, které nás tlučou přes záda. Otázkou pěti minut je pak bouchání přes prsty. Za pět minut dvanáct se probouzíme v křoví, kde už stejně ani koniklec neroste.
Dá se s tím něco dělat? Samozřejmě, že dá.
Vilém Jurek, vedoucí úseku Péče o Přírodu Rezekvítku