V září se prohnalo naší Evropou nadměrné množství dešťových srážek. Nahoru šly stavy na vodních tocích. Na místech, kde se řeky vylily z koryta, se vytvářely laguny. Voda si hledala vlastní cesty, vracela se v čase a ukazovala, kudy by tekla bez přičinění člověka. Na polích se objevila mokřadní společenstva.
Přírodní polní jezera, často jim říkám zvodněliny, vznikají i za normálních srážek. Najdeme je především v místech, kde jsou k tomu vhodné půdy a kde se nachází sníženiny – tzv. terénní deprese. Rozsáhlé vodní plochy vídáme čím dál častěji tam, kde přestaly fungovat zemědělské meliorace z 50. až 80. let 20. století.
Něco málo k melioracím: Meliorace znamená zlepšení a provádí se více jak sto let. Ty nejznámější – zemědělské – spočívají v odvodňování nebo naopak k zavlažování. Součástí meliorací je zlepšování půdních podmínek, např. vápnění půd, doplňování kompostu, nově pak přidávání biouhlu. Zamokřené půdy se odvodňují drenážemi ve formě perforovaných hadic nebo tzv. trativodek – cihlových trubek. Přebytečná podzemní voda je odváděna systémem trativodů do recipientů (svodných kanálů) a následně do vodního toku či vodní nádrže.
Téma zvodněliny
Většina současných meliorací je často ucpaná, zanesená půdou a neplní již svůj účel. Voda si bere zpět své a vytváří jezera či rozsáhlé mokřady. Vyskytne-li se na poli zvodnělina, zemědělec ji buď nechává ladem, nebo do ní marně najíždí technikou, která se pak topí v blátě. Do odvodňování se zemědělci ale často nehrnou. Uvědomělý zemědělec využije krajinného důvtipu a polní mokřad si zapíše do „neproduktivních ploch“ a pobírá dotace.
Ponechání ladem má bezpočet výhod. Bez údržby velmi rychle startuje sukcese (změny společenstev rostlin a živočichů) a mokřady zarůstají rákosem. Vznikají útočiště nejen pro živočichy, jako je třeba polní ptactvo, ale také pro rostliny (například na jižní Moravě se na zvodnělinách vyskytuje slanomilná vegetace se všemi těmi slanomily, solenkami, solničkami, slanobýly, slanorožci, kamyšníky, blátěnkami, polejemi, bařičkami a blešníky).
Kromě biodiverzity mají polní mokřady pozitivní vliv na klimatické funkce krajiny. V přirozených rozlivech se zadržuje významné množství vody. Voda se v mokřadu staví, neodtéká pryč, ale postupně se vypařuje, což má blahý vliv na mikroklima. Významný účinek mohou mít mokřady i na ukládání oxidu uhličitého. Zatím se nad touto myšlenkou uvažuje a probíhají studie.
Revitalizovat či nerevitalizovat?
V tuto chvíli si můžeme nakrásně říct, všechno zlé, je pro něco dobré. Meliorace se polámaly, voda znova čaruje. Úplně největší předností zvodnělin je, že jsou zadarmo. Není potřeba žádný složitý projekt, žádné stavební povolení, bagrování a odvozy vykopané zeminy. Chceme-li ale nějak vodě pomoci, můžeme se pustit „meliorace“, teď spíše moderně nazývané jako revitalizace.
Jakékoliv zásahy by měly být citlivé a neměly by mít za cíl kompletně přetvořit celý mokřad. Může to být třeba zvětšení vodní hladiny či rozšíření rozlivu. Doplnit se mohou hlubší místa v podobě tůněk. Poutavé a pro živočichy atraktivní jsou různé vyvýšeniny či dokonce ostrůvky. Často stačí jen zredukovat rákosiny nebo strhnout drn.
Složitější zásahy směřují spíše k tvorbě nádrží a rybníků, kde se počítá se stálým napuštěním. Polní mokřady a jezera mají důležitou vlastnost, že jsou periodické. „Napustí“ se na jaro, pak vyschnou, po větších srážkových úhrnech se opět naplní a zase vyschnou. Zcela unikátní režim mají slaniskové biotopy.
Do krajiny vodový
Polní mokřady, jezírka, laguny a zvodněliny patří do střípků krajinné mozaiky. Čím více budeme zahušťovat krajinu (tzv. atomizovat), tím bude stabilnější. Zamokření krajiny v dnešní době už není negativum, ale spíše požehnáním. Už není důvod k odvodňování. Na další léta budeme řízeně zaplavovat.
Zvodněliny všeho druhu už dlouho pozoruji a učarovaly mi. Je to jiný svět, někdy to jsou přímořské krajiny s dunami a neslyšnými mořskými vlnami, jindy to jsou africké savany po období dešťů s třpytícím se rovníkovým sluncem. Jsem fascinován slanisky a vnitrozemskými brakickými jezery.
Na mokřadech jsem si oblíbil unikátní a pro mnoho lidí nečitelnou skupinu ptáků – bahňáků. Jsou tak malincí, že o nich nevíme, nebo jsou dobře schovaní ve vegetaci. Patří sem kupříkladu kulíci, pisily, vodouši, bekasiny, kolihy, sluky, slučky a moje nejoblíbenější knui kvíjuchuich čejka chocholatá, která mi vždy připomínala ladění rádia kdesi uprostřed pole.
Vilém Jurek, vedoucí úseku Péče o Přírodu Rezekvítku