Nerad, ale přeci, bych se rád vrátil ještě k tomu sečení. Možná vám bude připadat, že už o ničem jiném neumím psát, ale ono je to pořád, jak jsem psal vloni o tom, že stokrát opakovaná mozaika se stává sečí.
Květnové téma je skutečně o sečení, ale trošku jinačí. Určeno je asi všem, kteří sečení vidí a chtějí vidět zdravýma očima a nehledají v kosení zásadní problém nebo ho snad přímo nenávidí. Já mám k sečení vztah popsatelný básní: Nenávidím a miluji. // Proč? – tak možná se tážeš. // Nevím, leč, že je to tak, cítím a mučím se tím (Gaius Valerius Catullus).
Věc se týká termínu sečí. Začalo jaro a všemožné traktůrky, sekačky, rotačky, kosačky, cepáky, mulčovače ožily a vyrazily ze svých zimovišť. Už se seče, už se to kosí. Fascinuje mě ale, že nikoho netrká, že trávník má třeba jen pár centimetrů. Už se to zase, jak říkávám s oblibou, šmrdolí, až lítají drny a hlína.
Takové sečení brzy z jara má svá, řekněme, specifika a úskalí. Ty chci trošku okomentovat. Nechci však přímo kritizovat způsobem: viděl jsem chlapíka… Chci vám napsat, jak bych to celé udělal já, kdybych měl na starost kus zeleně nebo rovnou ten pažit sekal. Využiju zkušenosti z rezekvítkovské praxe, kdy se nestaráme jen o stepi, ale sečeme různé typy trávníků, od těch hodně zaplevelených, přes mokřadní biotopy, až po jemňoulinké stepní trávníčky.
Zásada číslo jedna – důkladný plán
Zásadní je pro mě zmapovat si terén. Že to nejde? Že je to zbytečná práce typu kdo to bude obcházet? teď musíme sekat, není čas!? Na Rezekvítku mám na starost něco do padesát hektarů ploch, které jsou rozprostřené všude možně, hlavně jsou necelistvé. Přesto o dění mám přehled a vím, dalo by říct, o každém stéblu. Takže výtky, že není čas, že nejsou možnosti, že to nejde, beru skutečně s humorem.
Takové mapování mi řekne, kde to roste bujně, kde můžeme počítat s tím, že tam ta tráva bude do dvou týdnů po prsa. Monitoring odhalí, kde rostou vesnovky, ječmeny myší (pozor, už teď jdou tu a tam do klasu), kde už rostou kopřivy. Taková místa mají prioritu č. 1 a sekal bych je přednostně, klidně v půlce dubna.
Pro sečení bych si na základě priorit vytvořil plán, kde budu mít jednotlivé plochy, plošky, úseky, segmenty, pruhy. Pro každou plochu budou stanoveny hodnoty, jako je priorita, velikost, termín, počet sečí, časová náročnost, popř. čím se to bude sekat nebo jestli potřebuju po sečení uklidit chodník. Díky tomu budu vědět rámcově, co mě čeká. Poslední dva týdny, když sleduju zběsilé sečení, nabývám pocitu, že se seče od konce, nikoliv od začátku, bez konceptu, bez řádu.
Problém se skrývá také v tom, že, když poseču brzo, tráva se zregeneruje a do dvou týdnů je zase stejně vysoká. Takže se musí jít do ploch opětovně, a tak sekáči spotřebují litry benzínu. V neposlední řadě se zapomene na něco, co opravdu už přerůstá.
Naopak jsou intenzivní plochy (priority č. 2), kam patří parky, kam si chodí lidi posedět, je to třeba okolí dětských hřišť, jsou to odpočinkové zóny. Nebo to mohu být výběhy pro psy. Taková místa k důkladnějšímu sečení bych se snažil co nejvíce vymezit. Od tamté borovice k tomu dřišťálu, sem k té lípě až k té fontánce to budeme držet na výšce 5 cm. Počítat s tím, že všude budu mít „anglický“ trávník je utopie. Ale můžu mít několik nízce střižený pobytových ploch. Takové trávníky by pro mě byly chloubou a chtěl bych je mít jak z partesu. Právě sem lze koncentrovat tu největší slávu a úspěchy.
Běžné trávníky, kterých je nejvíc
Poslední prioritou č. 3 jsou plochy běžného ražení, kde není nic bujně rostoucího, kde neroste nic protivného, alergenního nebo invazního. Často jsou to různě květnaté plochy, po kterých naše oči i složené oči hmyzích kolegů prahnou. Takové plochy bych sekal podle potřeby. Rozhodně bych se těmito plochami nezabýval primárně.
Dá se říct, že takové plochy počkají a kosí se průběžně po částech. Pokud to není nic zásadního, lze posekat jen čtvrtinu, třetinu, polovinu a jet se svou károu dál. V dalších týdnech dám druhé kolo a doseču zbytek. Stejně bych tam jel znova, protože ono to naroste stejně znova. A pokud to prvně posečené nedoroste moc vysoko, můžu to nechat.
A že spotřebuju hodně benzínu těmi přejezdy? Způsobem postupného sečení (říkejme mu fázového), kdy se neseče všechno, se zákonitě šetří. Ve výsledku to vyjde buď stejně, jako když se to vezme šmahem, nebo se díky fázovému sečení šetří.
A že to nedají sekačky? To bych taky neviděl jako problém, použil bych křovinořez nebo ručně vedenou sekačku, která s vyšší travou nemá problém. Plně chápu, že sedět a vozit se je pohodlnější než někam chodit.
Kdybych městské trávníky sekal, tak bych se snažil počet sečí rok co rok snižovat. Jednak si ušetřím práci, druhak pošetřím travní porosty a jejich obyvatele. Časté seče se dělají u golfových a sportovních hřišť, v parcích, kde si chodívají lidé lehnout na deku. Tam klidně těch kultovních deset sečí podepíšu. Ale proč bych měl běžný, dvaceti až třiceticentimetrový trávník švihat? Jak říká Jiřina v seriálu Okresní přebor: „Vždyť tohle není normální, to je nelidský.“
Snížením sečí se budu moct věnovat jiným aktivitám, které jsou spojeny s další, mnohdy přehlíženou údržbou trávníků. Je to třeba vertikutace, provzdušňování, podsevy, hnojení. V neposlední řadě se můžu soustředit na elementární věc – pečlivé vyhrabávání posečené trávy.
Mulčovat? Spíše ne.
Určitě bych zapomněl na nějaké mulčování, respektive ponechávání posečené trávy na místě. Z mé zkušenosti má tento způsob zbavování se posečené biomasy spíše negativní důsledky. Určitě lze uvažovat nad tím, že v nesklizené trávě zůstávají živiny. Ale je to jen jednorázová dávka; osm sečí a ponechání pokosené hmoty je přímo smrtící koktejl. Slabá vrstvička, která se postupně rozpadne, může zabránit výparu.
S čím mám zásadní problém je, že se posečená hmota nesbírá vůbec, jak je rok dlouhý. Vysoká vrstva mulče se špatně rozkládá a postupně tvoří plsť. Jakmile přesáhne určitou mez, tráva pod mulčem plesniví a hyne. Vzniká volná plocha, která je silně vyživená ponechanou biomasou. Volná místa osidlují hluchavky, merlíky, osety, bodláky, truskavce, měrnice, zlatobýly, turanky, turany, zkrátka vše, co nechceme. Bohužel kdysi krásný trávník se přesunuje do priority č. 1. Mulčovat lze, ale maximálně jednou za rok, kdy se jedná o opravdu nízký trávníček, nikoliv dvoumetrové kopřivy (ty už by se měly vyhrabat).
A tak bych mohl pokračovat dál v příběhu, co bych zlepšil a udělal jinak. Jde si třeba hrát s výškou porostu nebo s převáděním trávníků na nízkostébelné trávníky, které ve výsledku není potřeba vůbec sekat.
Témat k přemýšlení je mnoho. Pro zájemce doporučuju fenomenální rozhovor s nestorku českého trávníkářství Maruškou Strakovou Nesekat trávníky je nesmysl, ve kterém je shrnuto vše podstatné i další.
Já si jdu chystat mapy lokalit a morálně se připravovat na svou čtrnáctou sekací sezónu, která mi začne někdy koncem května a skončí na konci října.
Vilém Jurek, vedoucí úseku Péče o Přírodu Rezekvítku
Fotogalerie:
