S novým rokem se mi v hlavě vyrojilo několik témat, která jsou pro KomuNiku jako šitá. Dva zásadní náměty si nechám s dovolením na únor a březen, protože musí zkrátka a prostě uzrát. O třetí téma, které mě napadlo hned prvního ledna, se s vámi podělím neprodleně.
Novoroční vycházku nemám zafixovanou jako nějakou každoroční tradici. Letos však na Nový rok bylo krásně, teploučko, tak se šlo na výlet. Cílem bylo prozkoumat lokalitu Zadní Hády. Autobusem jsme se vyvezli na zastávku „Brno, Na spáleništi“. Odtud se vydali směrem k Archivu bezpečnostních složek, kde se ukrývají dokumenty Státní bezpečnosti z dob dávno minulých. Za všechna ta léta mě návštěva okolí archivu unikala. Až zde jsem zjistil, že uprostřed lesů se nachází dokonce objekty dva – samotný archiv, což je malinká, prosklená budova, a pak vojenský bunkr s rozlohou několika hektarů, který má několik pater a nedávno byl prodán.
Od tajemného místa jsme se šli po žluté, směrem do Bílovic nad Svitavou. Po cestě jsme míjeli několik typů lesů, kde se střídaly duby, jedle, borovice, smrky, břízy, javory. Byla to prvotřídní ukázka lesnické typologie. Když jsem sledoval jednotlivé porosty, začal jsem si odvozovat, jak se jednotlivým lesům říká. Doubravy jsou zastoupeny dubem. Buk nalezneme v bučinách, smrk zase ve smrčinách. Tam, kde rostou olše, jsou olšiny. V habřinách máme habry. Porosty s borovicí se nenazývají bořiny ale krátce bory, stejně tak nemáme březoviny nýbrž březiny.
Jsou ale lesy a lesíky, které jsou tvořeny, dalo by se říct, minoritními dřevinami. Lípa tvoři lipiny. V javořinách dominují javory – především klen a mleč. Co je vskutku netradiční, jsou jilminy, které jsou spojeny zejména s jilmem vazem. Takzvaně mokré řady jsou tvořeny jaseninami anebo vrbinami (pozor, neplést si s vrbovnami nebo vrbníky). Poměrně vzácnými porosty jsou jedliny.
Když bychom se vydali do nejvyšších partií naší republiky, respektive do Krkonoš, najdeme kleč nebo též kosodřevinu, což jsou porosty tvořené borovicí klečí. Poměrně vžité jsou akátiny, byť akát je nepůvodní dřevina.
Další názvy jsou natolik netradiční, že jejich názvy jsou buď velmi lokální nebo jsou to umělé novotvary. Porosty s jeřábem můžou být třeba jeřaboviny (jeřabiny už jsou plody, jeřabinka pak destilát). Z tisu mohou být tisoviny, z hlohu zase hloží. Porosty tvořené invazním pajasanem mohou být pajaseniny. Jiné varianty, jako třeba třešňovina, střemší, modřina, platanina, topolina, jsou tak nějak na hraně. Možná je jednodušší takové porosty popsat více slovy: porost s třešní ptačí, střemchové keře, modřínová svatyně, palouk s platany, topolová plantáž.
Používají se i kombinace stromů. Zde si dovolím použít geobiocenologickou terminologii, kterou navrhl prof. Zlatník a dále ji zpracovali jeho žáci Antonín Buček a Jan Lacina. V systému tzv. skupin typů geobiocénů najdeme kupříkladu mahalebkové borodoubravy, dřínové doubravy na píscích, dřínové javořiny, topolojilmové jaseniny, olšové vrbiny, blatkové bory či meruzalkové kleče.
Z jednotlivých názvů je patrné, že není les jako les. Aby se v tom udělal jakýsi systém, vzniklo typologické rozdělení lesů. To má svůj význam například při pěstění lesa nebo se dají vylišit lesy s ochranářskou hodnotou. Zcela jinak se hospodaří ve smrčinách, jiné postupy potřebují tvrdé luhy s dubem letním, jiný status ochrany mají šípákové doubravy.
Vilém Jurek, vedoucí úseku Péče o Přírodu Rezekvítku
Fotogalerie:
