Ačkoliv pocházím z předhůří Bílých Karpat, nikdy jsem se oskerušemi příliš nezabýval. Bral jsem je spíše jako běžné stromy v krajině, které mají kulturně-historický odkaz. Poprvé mě oslovily oskeruše až na Hádecké planince v Brně. Potkal jsem totiž dva pozoruhodné jedince, které bych tam kdesi nečekal.
První z hádeckých oskeruši roste na jihovýchodně planinky, v rozvolněné lesostepi, téměř na kamenitém podloží, které je tvořeno vápenci. Druhou najdeme skrytou v porostu teplomilných doubrav. První z uvedených je poloskrytá a všimne si jí jen hloubavý návštěvník, druhá je na tajném místě.
Vždy mě ale více fascinovala ta lesní oskeruše. Málo se ví, že oskeruše mají dva ekotypy. Jsou oskeruše rostoucí ve volné krajině, mimo les, na loukách, pastvinách a mezích. Jsou nápadně mohutnější, košatější a nižší. Naopak lesní oskeruše jsou tenčí a vyšší, mají křivolaký a průběžný kmen, korunu nasazenou téměř v horní pětině a mnohdy dosahují výšky až třicet metrů.
Před téměř deseti lety jsem posbíral plody hádeckých oskeruší. Zprvu jsem oskerušky poctivě jedl a plival semínka. Pak jsem se mi přejedli a semínka jsem začal dolovat z dužiny pasírováním. Podařilo se mi získat hrst semínek, která jsem dočistil a udělal test vitality. Pecičky jsem dal do vody. Ty, které vyplavaly na hladinu, byly jalové. Zbytek jsem založil do křemičitého písku. Na jaře vyklíčilo téměř všechno. Ve výsledku jsme se radovali asi z třicítky oskeruší, které byly najedou všude a které pamatovali Kamennou 6 (staré sídlo Rezekvítku) i Štolcovu 14.
Část oskeruší jsme rozdávali našim partnerům a známým jako vánoční pozornost. Část jsme vysadili různě na našich lokalitách. Jednu oskeruši jsme s dobrovolníky zasadili na Velkém Horneku. Malá sazenička se měla k světu a během několika let nebývale vyrostla.
Letos v září jsem kousek od Velkého Horneku v Líšni dělal postřik malých doubků proti okusu zvěří. Spočívá to v tom, že jdu porostem zastříkávám doubky repelentem. Brouzdám si to tak lesem a najednou na zemi vidím – plod oskeruše. Bylo to překvapení, protože postřik dělám v těch místech už
šest let a nikdy jsem tam žádné oskeruše neviděl. Odkud se vzaly? Že by se návštěvníkovi roztrhl pytlík s nasbíranými oskerušemi? Koukám se do korun a co nevidím. Lichozpeřené listy, tolik odlišné od ostatních dubů. Pak jsem se podíval na zem a kolem byly napadané desítky červenožlutých a žlutočervených hruštiček.
V daný okamžik mě napadlo, že tuto další lesní oskeruši musíme namnožit a dál šířit. Jakmile jsem skončil s bělením stromečků, posbíral nalezené houby i oskerušky. Na sociálních sítích jsem to glosoval: někdo nosí z lesa houby, někdo nosí oskeruše.
Aby toho nebylo v jedné misce málo, druhou misku doplnil kolega Tonda oskerušemi přímo z Hádů. Teď nám to v kuchyni na Rezekvítku všechno hniličkuje. Kolemjdoucí mohou ochutnat. Avšak pod podmínkou, že vyplivnout pecičky na talířek. Nalevo Hády, napravo Hornek.
Pár dní po nálezu hornecké oskeruše jsem narazil na metodiku s názvem Katalog taxonů introdukovaných dřevin s potenciálem lesnického využití na stanovištích s nižší dostupností vláhy. Zajímavostí je, že se kromě lísky turecké nebo dubu ceru doporučuje pro lepší zítřky pěstovat oskeruši. Představte si, přijdete do lesa, pravděpodobně hospodářsky pěstěné panonské doubravy, a bude tam významný podíl oskeruší.
Zní to jako pohádka, ale do pár let to může být pravda. Takovému typu lesu nezbývá než fandit a podpořit ho. Nebyl bych to já, kdybych se nepřidal. První důkaz místo slibů bude obnovení mikroškolky, kde chci napěstovat par oskeruší. Už je ale nebudeme rozdávat, tyhle půjdou přímo do lesa, kam patří.
Vilém Jurek, vedoucí úseku Péče o Přírodu Rezekvítku
O oskeruši: Jedná se o druh jeřábu, který dorůstá kolem 15 m, v lese i více. Má velmi pevné a cenné dřevo. U nás je výskyt spíše ojedinělý. Plody obsahují velké množství vitamínů a minerálů, v lidovém léčitelství se využívaly na střevní a žaludeční potíže.
Fotogalerie:
