Prázdniny jsou časem jistého odlehčení. Takže i toto letní vydání KomuNiky bude lehčí než ty předchozí, které jsem pojímal dost odborně. Chci se s vámi podělit o to, jak vypadá jeden normální letní den na Rezekvítku.
V 5:30 zvoní budík a měl bych vstávat. Moc se mi nechce, posunuju budík a dám si ještě takzvaný snoozing. Z postele nadobro vstanu kolem tři čtvrtě na šest. Za těch šestnáct sezón na Rezekvítku jsem si na brzké vstávání dodneška nezvykl. Prostě to nejde – a asi nikdy nepůjde. Nerad vstávám – ale ještě neraději chodím spát.
Nespornou výhodou vstávání na knap je, že to mám do práce kousek. Kdybych bydlel jinde, musel bych vstávat ještě dřív. Vzpomínám, jak jsem jezdil na letní brigádu z rodných Šumic do Uherského Hradiště. Cesta trvala skoro hodinu, a pak jsem šel ještě kus pěšky do Mařatic – a v sedm nástup.
Ranní rutinu mám celkem přesně nastavenou – koupelna, postavit na čaj, nakrmit kočky, zalít čaj, snídaně, zprávy, zapít léky, obléknout se, rozloučit s manželkou a vyrazit. Nejen v létě, takhle to mám celý rok. Jakmile je něco „navíc“, rozhodí se mi celý harmonogram a chodím pozdě.
Do práce jezdím různě – pěšky na tramvaj a tramvají do práce. Přes léto jezdím na kole. Když potřebuju auto, jedu autem. Nejrychlejší je kolo. Nejhorší – světe, div se – je auto, protože musím objíždět všechny ty uličky, čekat na semaforech a mnohdy čekat v zácpě, protože – světe, div se podruhé – letní provoz neexistuje a auta ucpávají město stejně jako po celý rok.
Na Rezekvítku se potkáváme s kolegy. Den začínáme kávou a malou poradou (ty velké máme v pondělí ráno). U kávy si potvrdíme, kam se pojede, co se bude dělat, kdo bere jaké auto, kolik se naloží hrábí, vidlí a plachet. V létě rozdělujeme týmy, ladíme logistiku. Jakmile máme dojednáno, vyrážíme balit. Z dílny vytahujeme křovinořezy, chystáme benzín, počítáme hrábě, vidle, plachty. Nic se nesmí zapomenout – jinak se vracíme a ztrácíme čas.
Konečně vyrážíme do terénu. Ale ještě musí být jedna zásadní zastávka – zastávka na svačinu. Každé území má svůj obchod. Kameňák – to je bohunický Kaufland, Medlánecké kopce – Lidl v Králově Poli. Je to už letitý rituál, kdy si nakoupíme jídlo na celý den. V terénu svačíme i obědváme; málokdy chodíme do restaurace.
Po příjezdu na lokalitu vykládáme nářadí, rozdělujeme úkoly. Brigádníci hrabou a sklízí seno. Tonda, Jirka a já bereme křovinořezy a jdeme sekat.
Někdy se mě ptají – to sekáš celý den? Pokud to jde, sekám celou dobu, když jsem v terénu, ale ne celý den. Delší a dlouhodobá práce s křovinořezem je obrovský nápor na záda i ruce. Odpočívat musí také samotné mašiny, které se potřebují vychladnout.
Jak dlouho se tedy s křovinořezy pracuje? Jednotlivé typy strojů mají různě velké nádrže – od tři čtvrtě litru po litr. Jedna nádrž vydrží zhruba čtyřicet pět až padesát minut. Když nádrž dojede, aplikujeme „pětkové pravidlo“. První pauza po vyjeté nádrži trvá pět minut, druhá deset, třetí patnáct. Následuje větší přestávka – a pak znovu do akce. Na jeden pětilitrový kanystr padne něco kolem 5–6 nádrží. Za tuto „kanystrovou“ serenádu udělám/e čtvrt až půl hektaru.
U sečení se rozhodně nenudím. Práce s křovinořezem vyžaduje maximální soustředění. Paralelně ale stíhám poslouchat podcasty, audioknihy, rozhlasové hry nebo hudbu. Sečení začínám s Vinohradskou 12 nebo 5:59, v pátek ladím Brněnskou 11. Pak střídám pořady jako: Přepište dějiny, Vlevo dole, Jak to vidí… apod. Podcasty prokládám audioknihami – „rozečteno“ mám Jak přejít řeku od Václava Cílka a Machiavelliho Vladaře.
Když práce odsýpá a nikdo nevolá, čas s „křoviňákem“ plyne. Klid si občas pojistím režimem nerušit. Sečení má a potřebuje rytmus. Jakmile musím dvacetkrát zastavit a brát telefony, jsem rozhozený stejně jako při výše zmíněné ranní rutině.
Po návratu na Reze následuje úklid, sprcha, převlečení, odpolední káva. A pak? I když pomyslná siréna už zahoukala, často ještě zasednu k počítači a řeším, co je třeba. Někdy pracovní resty, jindy třeba právě tuhle KomuNiku.
Navečer mířím domů. Nejdřív nakrmím kocoury, pak sebe. Trochu si odpočinu a přecházím do večerní směny. Kromě Rezekvítku řeším tři projekty LIFE, odpovídám na maily, řeším agendu, píšu články či všemožné texty. Když mi zbude energie, otevřu knížku a přečtu pár kapitol. Nebo si s manželkou pustíme film či seriál.
Spát chodím v průměru kolem půlnoci, abych se budil zas o půl šesté.
Vilém Jurek, vedoucí Centra péče o přírodu Rezekvítku