Úvod   >   Blog
Úvod   >   Blog

KomuNika - Křovinořezení I.

Čím to sečete? je častá otázka v debatách o údržbě našich lokalit. Odpověď zní, že ve většině křovinořezem. Proč nemáte sekačku?, ptávají se nás. Protože podstatná část se nejlépe dělá křovinořezy. Ve zpovídání bych mohl pokračovat dále. Rád dávám věci na správnou míru, a proto se dnes zaměřím na netradiční téma, které bude ryze technické, které tu dlouho nebylo.

 

Mé zamyšlení a zároveň objasnění je na počest zahájení sezóny. Sečení není jen práce, ale i rituál. Ještě vloni jsme začínali se sečením první týden v červnu a zastavili se na konci října. Letos si tráva pospíšila a mašiny se na mezích rozezněly už v polovině května. 

Údržbu všech těch stepí a stepiček, luk, louček, palouků, lesíčků, brdků, mokřadů, mezí, strání a stráněk provádíme ponejvíce křovinořezy. Kosy lze používat také; ale jistě, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka minulosti. Jenže už tady máme několik zádrhelů. Jakých? Pojďme se na to kouknout.

 

Nebudu víc tvá frajírka

S kosou se nedá pracovat dlouho. Pokud bych měl od půle května do října sekat každý den kosou, už bych tyto řádky patrně nepsal.  Mohli bychom se přít, ale jsem toho názoru, že v minulosti toho měli naši předkové na kosení míň a bylo jich na to paradoxně víc.

Kose také nikdy nesvědčil ten náš kamenitý terén s přítomností pařízků, pařezů, brablenišť, krtinců či výmladků dřevin. Hned se to tupí, zubí, pak brousí, brousí, klepe nebo kuje. Lépe se kosou kosí za rosy, aby krásně zpívala: fšš fšš fšš. Jenomže na těch našich saharách je suchopár, kose se od desáté hodiny nechce a námaha rukou a zad je opravdu velká. 

Navíc pro mě má kosa velkou nevýhodu. Protože jsem levák, seče se mi kosou pro praváky špatně. Slyšel jsem knížecí rady, že ono to nějak jde, když se to naučí… že to přece musí mít každý v ruce, stačí se dobře předklonit, rozmáchnout, zazpívat sloku z Choď, šohajku, choď do roku a jde to. Zkuste se však, praváci, podepsat levou roku!

 

Měl výraz sekačky na trávu

Existují rozličná hejblata od ručně vedených sekaček až po strojní samojízdné sekačky. Bezesporu jsou to moderní výdobytky, které nesmírně ulehčí práci a naši věhlasní předkové by žasli. Sami máme v našem arzenálu bubnovou sekačku. Když jsme ji kupovali, loučili jsme se málem s křovinořezy. Jenže časem jsme zjistili, že ona ta sekajda se nedostane všude. Dokonce ani profi horské sekačky by nedávaly svažité terény, kde se pohybujeme. Už jen to, že při velké svažitosti se stroj převrací nebo dochází k protečení paliva do výfuku. Většinou se jedná o dražší stroje, které si nechcete zničit pro jeden kopeček.

Už několik let si dělám analýzu, kolik jsme toho udělali, kolik nás ta legrace stála, kde jsme se zdrželi a tak dále. V letošním zadání hodnocení roku loňského jsem dostal úkol říct, co je lepší na sečení. Kosu jsem ani nepočítal. Tou sečeme jen na Kameňákové brigádě; dál je to spíš děkujeme, stačilo. Tento nástroj bereme skutečně jako zpestření nikoliv jako profi nástroj; jak říká moje mamka – dříve se taky svítilo petrolejkami

V analýze jsem hodnotil tedy „křoviňák“ a „dakr“ čili sekačku. Použil jsem několik metod, bral jsem to shora, zdola, zleva, zprava. Výsledek? Když budeme dělat s oběma stroji, ušetříme, budeme rychlejší. Rovinky můžeme dělat klidně dakrem, svahy a svážky a menší plochy křoviňákem. 

 

Desbrozadora, kosilnica, siimaleikkuri

Křovinořezy jsou zvláštní stroje, které si člověk většinou zavěsí na postroj a seče. Kdyby by nás viděli naši proslulí předkové, asi by si ťukali na čelo, co to je za divné lidi s ještě divnějšími stroji made in hell. Krovinořez je základní nástroj ochrany přírody stejně jako motorová pila. 

Samotný křovinořez má žací a řezací nástroje. Je zvláštní, že mluvíme o křovinořezu, a přitom s ním nejvíce sečeme trávní porosty. Motorová kosa se moc nevžila a vyžínač mi moc neladí. Křovinořez se už vžil, byť teda to křoví ničíme velmi málo.

Pro sečení můžeme použít strunu nebo kovový nástroj. Struna slouží primárně na dočišťování ploch po sečení. Všude tam, kde se nedostaneme s kovem nebo sekačkou, nebo kde by se železný nástroj tupil. Strunou můžeme obsekávat okraje chodníků, kolem kamenů, zídek a všemožných sloupků, Pro toto je struna dobrá, ba co víc výborná. Na sečení velkých ploch natož urputné trávy rozhodně není. 

My strunu téměř nepoužíváme, ačkoliv jsme mnoho let vlastníky dvou zásobníků s asi sto kilometry struny. Pro nás je základní nástroj trojzubec čili trojcípý vyžínací nůž. V nabídce jsou různé dvou až osmibřité listy na různou výšku a hustotu trávy. Vše jsme vyzkoušeli. Nikdo nevymyslel nic lepšího než trojzubec, kterým uděláte všechno. 

Šikovné řezné nástroje jsou různé pilové a dlátové kotouče, který mi lze efektivně ničit i křoviny. Těmto nástrojům říkáme „pilátka“ na počest našeho bývalého kolegy, který těmto nástrojům takto říkal. Dokonce se na trhu objevuje štěpkovací nůž, kterým rovnou drtíte křoviska. Pozor však, pro tyto nástroje je nutné používat typy s výkonnými motory.

 

Lidi, to je ale bašta 

Aby nám křovinořez dobře sloužil, musí dobře „papat“. Motory křovinořezů jsou dvoutaktní; něco jako trabant. Dnes jsou k dostání i dobíjecí křovinořezy. Jenže na ty naše velké plochy, záběry a terény jsou aku verze nemyslitelné. Pokud bychom chtěli křovinořezy s dobíjením, musela by samotná baterie vážit více jak deset kilo. Přitom nejtěžší stroj na trhu váží něco málo přes deset kilo, a to už je opravu tíha.

Pohonnou hmotou křovinořezů je benzín s olejem. Velice záleží na tom, co do stroje lejete. Pokud je benzín nekvalitní, projeví se to v kazivosti. Dříve jsme šetřili a brali palivo od pump v bývalých JZD nebo u zaručeně nejlevnějších benzínek v kraji. Tam, kde se uspořilo na benzínu, se to vráželo do oprav. 

Postupně jsme přešli na prémiové benzíny. V těchto palivech je menší množství biosložky nebo tam není vůbec nic. Tato povinná složka je velké neštěstí. Pokud je palivo šmrnclé větším množstvím řepky, vytváří se ve válci a ve výfukové části nápeky – zkrustovatělé saze, které, když se dostanou mezi válec a píst, způsobí poškození motoru. Proto velmi záleží, čím je živ a zdráv váš stroj. Stejně jako my sami nejíme nějakou nechutná či zkažená jídla, nedáváme do mašin něco špatného. Jestliže chceme křoviňáčkům dopřát, dáme jim vysokooktanový benzín s aditivy nebo syntetický benzín. Za ta léta slyším, jak se naše křovinořezy mají, jak spokojeně bručí a říkají si: to je ale pošmak.

 

Bohatství je olej, kterým se mažou stroje života

Ale i dobré jídlo se dá pokazit špatně přidanými ingrediencemi – tady v podobě motorového oleje. Když si oběd málo osolím nechutná mi to, podobně, když jídlo přesolím. Oleje je potřeba dávat přísnopřesně. Do křovinořezů se dává směs 1 : 50. To znamená, že na 10l kanystr musím přidat 0,2l (2 deci – panák) oleje. 

Když dáme míň oleje, může se motor zadřít. Pokud dáme víc oleje, nestačí se olej spalovat, různě protéká a také se napéká stejně jako biosložka. Navíc se zanáší karburátor, sací ústrojí, výfuk. V případě většího množství oleje dochází k větší kouřivosti. 

Vzhledem k tomu, že motor máme téměř u hlavy, není nic "příjemnějšího" než čuchat celou směnu mastný kouř. Proto se snažíme používat stejně jak kvalitní benzín, tak i kvalitní oleje. Rozhodně není dobré používat oleje z fritéz, starých promítaček nebo z čínských e-shopů. Ono je to samozřejmě levnější, mnohdy zadarmo. Jenže všechno něco stojí, vše má svou rovnováhu, kde nic neschováme. Čínský friťák rovná se velmi brzy zadřený stroj nebo zničené zdraví.  

 

Squeezingmania

Jako poslední křovinořezné tématko zmíním pandemický evergreen: mačkání plynu. Nevím, kde se to vzalo, ale tohle brnkání (hééén… hééén… hééén…) je čirý nesmysl. Logický argument, že se šetří benzín by se ještě dal. Ale obhajoba, že se šetří motor, nebo že z nižších otáček do vyšších je větší výkon stroje, je úplný nesmysl. 

Nejen dvoutakty, ale všechny motory jsou uzpůsobeny na plný výkon. Aby se mohl výkon regulovat, je v autě převodovka nebo u skútrů variátor. Křovinořezy mají pouze jednu rychlost. Trošičku výkon ovlivňují nové generace s řídícími jednotkami, ale pořád se musí do plných. Když jedu autem, nepřidávám a neubírám z plynu. U motorových pil, které mají podobné motory jako křoviňáky, také při řezání nevymačkáváme. Takto bych nikam nedojel a ani nic neuřízl. Navíc já potřebuji mít v záběru i zpětném odtažení plný výkon – tam naříznu, zpět dočistím. Porost je pak dokonale posečený.

Racionální důvody mačkání plynu nejsou, převažují pouze a jen negativa. Nestálým výkonem se nestačí spalovat olej, čímž se stroj zanáší. Trhanými otáčkami trpí motor, kdy se jde stále z nižších do vyšších otáček (paradoxně se zvyšuje spotřeba). Ničí se tahové ústrojí – uvolňují se lanka, bowdeny, páčky, háčky i celé ústrojí karburátoru. Všechny křovinořezy jsou vyrobené a uzpůsobené na plný výkon. Dochází také k velkým vibracím, kterými se ničí stroj i zdraví toho, kdo s křoviňákem pracuje. Nejznámějšími důsledky jsou vazoneurózy v prstech nebo zanášení karpálních tunelů. 

 

Není překážkou žádný téma

Práce s křovinořezy není nic snadného. Fyzicky i psychicky to dá velmi zabrat. Je potřeba mít trošku fištrón a při práci opravdu přemýšlet. Kdo toto nepřekoná, často už s křoviňákem nepracuje z mnoha pádných důvodů (nebaví ho to, zranil se nebo je po pár letech je fyzicky vyřízený). Je to pořád stroj. Kdo to nezvládá, může jít dělat jinou práci...

 

Jasný závěr k této technokratické KomuNice nepíšu. Věřím v akci a reakci – vaše případné postřehy relevantního a kritického rázu. Počítám, že nejsem s touto problematikou u konce a budeme s aspekty používání křovinořezu pokračovat. 

 

Vilém Jurek, vedoucí úseku Péče o Přírodu Rezekvítku


Fotogalerie: