Dovolím si dnes malou bilanci. Na začátku listopadu jsem oslavil patnáct let na Rezekvítku. Třetí den po mém nástupu do práce jsme v lomu Mokrá sázeli stromky. Do dnešního dne jsem vysázel moře stromů i keřů. Kolik jich bylo, nevím. Jestli tisíc nebo deset tisíc, opravdu bez mučení nevím. Pokud bych ale sáhnul do mých přehledů, asi bych nějaké to relativní číslo určil. Zůstaňme u toho, že to může být něco mezi mořem a oceánem.
Před těmi patnácti lety, mám dojem, se sázelo méně než dnes. Rezekvítek byl v tomto pionýr a třeba takový Medlánecký biokoridor byl prvním biokoridorem založeným na území Brna; stejně tak a tamtéž jsme založili první agrolesnickou výsadba v Brně.
Ačkoliv jsem u počátků biokoridoru nebyl (začal se sázet v roce 2007), od roku 2009 jsem přebral štafetu a všechnu zodpovědnost. V roce 2010 jsme provedli rozšíření koridoru za účasti obyvatel Medlánek a kolemjdoucích. K tomu se váže příhoda, se kterou se musím podělit. Na výsadbu se počítalo s přibližně dvaceti lidmi. Jenže na úřadu městské části se přepsali a z 20 bylo najednou 200. A přesně tolik se nachystalo obložených chlebů. Oficiálně ale na akci přišlo 35 lidí. Takže nám zbylo opravdu hodně svačin. Ještě jedna událost se tehdy stala, a možná to byl důvod, proč přišlo tak málo lidí. V noci před akcí nasněžilo, a tak jsme sázeli do sněhu.
Ostatně, výsadby za sněhu jsme dělali několikrát. Příhod s výsadbami mám v rukávu ještě několik. Vždy to byla pro nás legrace, často spojená s totálním zablácením. Jednou jsme jeli zpět na Rezekvítek (ještě na Kamennou) ve spodním prádle, jinak bychom zamazali celé auto (podobě tomu bylo při kopání mokřadu v Žebětíně).
A delší bejval den a závaznější slib
Myslím, že Rezekvítek je dnes ve výsadbách už matadorem a stromy sázet umíme. Často jsem požádán o radu, jak to a to vysázet, co přidat za „zlepšovák“, aby se stromkům dařilo. Velkou školou života jsou lomy, kde jsme měli možnost dělat několikero výsadeb. Tady se ukazují ryzí aspekty, kdy stromy nerostou nebo rostou, ale proklatě pomalu. Hodina v lomech netrvá šedesát minut, ale minut devadesát. Zkušenost nám ukázala, že kde to nejde, tam se dává kupříkladu menší sadební materiál. Kde jsou lepší půdní podmínky (např. podél polní cesty), může přijít i dvoumetrový strom.
Zásadní je i pohled na následnou péči. Už mnohokrát jsem psal, že z celé výsadby je výsadba samotná jen třetina úspěchu. Zbylé dvě třetiny jsou zalívání, kontrola kůlů, úvazků, ale také vyměňování uschlých stromů za nové. Pamatuju ještě doby, kdy se dělala péče o stromy pouze dva roky po výsadbě. Dlouho to pak byly tři roky. Jenže ani to už s rapidně se měnícím se klimatem nestačí a stromy musíme piplat optimálně pět let. Bez toho to jednoduše řečeno nejde, ba co víc, nemá to smysl.
Proto jsme změnili strategii sázení a sázíme v posledních letech raději míň, zato kvalitně. Samozřejmě víme, že v krajině stromy chybí. Paradoxně někde však i přebývají, proto je třeba v chráněných územích kácíme. Naštěstí tu máme spousty iniciativ, obcí, organizací, které v krajině sází. Samozřejmě, najdou se výsadby, které bych přirovnal tomu, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. A tu znáte, jak jsme dojeli na Medlánecké kopce a na malém kopci, do stepních trávníků, jedna agilní skupina notorických sázečů vysázela ořešáky královské? Naštěstí spousty výsadeb ve volné krajině jsou logické i krajinářsky zajímavé počiny s adekvátní následnou péčí.
A kde je dneska jíl, tam byl tehdy asfalt
Ještě mám jednu doušku, která byla hlavním impulzem k tématu této KomuNiky. Letošní podzimní výsadby se už zdárně rozjely. Počiny kolegyň a kolegů sleduji na sociálních sítích s radostí, ale i s drobet kritickým očkem. Když se před pěti lety trošku víc rozjížděly výsadby, byl jsem skeptický – k sadebnímu materiálu, ke zvoleným druhům nebo třeba k ochranám. Stromy byly často bez ochran kmene, nebyl proveden komparativní řez (naopak byl zbytečně zakrácen terminál), zamulčovaní žádné, pokud ano, byl to třeba hnůj, hobliny od křečka nebo namleté kuchyně včetně pantů od dvířek kredenců. Dnes, když se podívám, sází se kvalitní stromy, přidávají se keře, používají se pevné kůly, k tomu svařované pletivo jako ochrana před zvěří a kvalitní mulč (optimálně k dubům dubová štěpka, k lípám štěpka lipová).
Mé zamyšlení a vzpomínání zároveň zakončím parafrází rozhovoru z jednoho budovatelského filmu let osmdesátých: Moc tomu nerozumím, Viléme, ale jaké budou ty mladé stromky? – To je ještě brzo, Čestmíre. – S tím bude ještě práce! – Já si myslím, že můžeme být klidní, ty mladé stromky budou dobré.
Vilém Jurek, vedoucí úseku Péče o Přírodu Rezekvítku
Fotogalerie:
