„Ta vaše práce je tak úžasná… jste pořád venku, na čerstvém vzduchu,“ svěřuje se nám nejeden dobrovolník, obdivovatel ochrany přírody či úředník. Pomineme-li, že čerstvý vzduch zahrnuje deštivo, mrazivo a parno, není to zas takové terno. Každá práce má svá pro a proti. Jedním z těch "proti" jsou paraziti, hmyzáci a havěť kdejaká.
K hmyzu máme ambivalentní vztah. Obdivujeme krásu motýlích křídel, pochutnáváme si na medu a napínáme uši k bzučící louce. Hmyz chráníme, podporujeme růst živných rostlin a děláme pro něj mozaikovou seč. Bohužel hmyz také bodá, saje, kouše, nalétává.
O prázdninách média přinesla šokující zprávu, že se přemnožily vosy. Jenomže vosy tu byly, jsou a budou. Bodají náhodně, někdy poletují kolem nás a nic, jindy cíleně útočí. Problém nastává, když projdeme křovinořezem podzemní hnízdo nebo ho jen rozšlápneme. Obyvatelé hnízda se samozřejmě adekvátně brání a píchají. Bodá i vosík, který si rád staví hnízda v trávě. Náhodně útočí sršeň obecná. Občas se dočtu, že je až mírumilovná, ale jakmile se jí něco nelíbí, jde do bodavě útočné akce. Líto mi je včelek, které pro jedno bodnutí obětují život. Unikátem z řad blanokřídlých jsou čmeláci. Ti sice tolik nebodají (pozor mají žihadlo), za to koušou.
Do blanokřídlých patří ještě mravenci. Při sečení velmi často podebereme mraveniště, v lepším případě do něj šlápneme. Když se zadaří, letí brableniště vzduchem přímo do tváře s celou rotou mravenců. Mravenci mají ten dar dotěrnosti, že vnikají všude. Dokonce se mi letos stalo, že mi jeden vlezl do čepice, dostal se pod lem na čele a tam mi uštědřil několik bodanců za sebou (mravenci se silnými kusadly pouze zakousnou, čímž se zachytí do kůže, následně bodají žihadlem v zadečku a do kůže vstřikují kyselinu mravenčí).
Vrcholy dotěrnosti
Velmi „oblíbení“ jsou ovádi – lidově zvaní „hovada“. Lidovost je ovšem naprosto trefná. Když vás ovád bodne, není to vpich, ale krvavý a bolestivý kousanec, ze kterého pak olizuje krev. Aby krev líp chutnala, vypouští do rány různé látky, které pak mají za důsledek nehorázné svědění. Hovada přenáší různé nemoci včetně boreliózy. Jsou druhy ovádů, kteří mají několik centimetrů a bodnutí nepříjemně bolí a často hnisá. Opět zkušenost z letoška, kdy jsem měl po kousnutí ovádem nejdříve krvavý otok, pak hnisavý bolák. Doteď mám po kousnutí jizvu.
Doslova krev mi pijí komáři. Jejich doménou jsou spíše mokřadní společenstva, lužní lesy i sebemenší stinná stanoviště. V blízkosti vodních biotopů komáři za bzzzzukotu útočí ve velkém. Pleskání po kůži ve snaze zabít komára se odhaduje na šedesát plácnutí za minutu. Repelenty pomáhají chvíli. Jakmile se zpotíte, odpuzující látky jsou pryč. Jedním z řešení starých lesáků v prostředí lužních lesů, kde komáři útočí asi nejvíce, byla zásada nosit dlouhé oblečení, kouřit cigarety a pít dostatek piva.
Jiným případem dotěrnosti jsou muchničky – malé mušky, kvůli kterým i ten největší flegmatik sype rozličné nadávky. Vytrvale létají kolem hlavy, lezou do očí, do pusy, pod tričko a v jeden okamžik bodnou a sají. Do krve vypouští látky, které mají znecitlivět bolest, to trvá ale asi tak vteřinu, pak to nesmírně pálí a člověk se drbe. Někdy si říkám muška jenom zlatá - obyčejná moucha je sice nesnesitelná, ale zase nebodá.
K mým oblíbeným havětím patří kloš jelení, kterému se říká okřídlený klíšťák. Je to taková ta potvůrka, která přistane na kůži nebo ve vlasech a lozí po vás. Učebnice uvádí, že kouše jen jeleny. Jenže to musel psát nějaký teoretik, protože sám jsem vlastníkem několika krvavých bodanců. Nejhorší na klošovi je, že vás deptá tím, že ho nejde setřást z kůže, ani nejde rozmáčknout. Já ho odpinkávám prsty jako kuličky. Kloš dokáže vlézt do vlasů a projeví se za několik hodin potom, co jste přišli domů a máte divný pocit, že vám něco leze v hlavě. Kloš také velmi rád lozí do fousů, nosu, pusy i uší; možná jsem příliš přísný, ale až ho zhltnete jako já a budete cítit, jak vám lozí v krku, změníte názor asi na všechnu tu havěť.
Králové a královny
Doteď jsem se věnoval zástupcům hmyzu. Ale opravdu zlořádní jsou také roztoči. Králem a nejobávanější havětí je klíště. O tom, jak a kde žijí, byly popsány stohy papíru a nespočet knih. Nás ale v terénu zajímá především, jestli se přisají nebo ne. Po průchodu trávou můžete mít na nohavicích deset klíšťáčků a žádný se nezakousne. Na Rezekvítku jsem měl klíště až po pěti letech od nástupu a za dalších pět let jsem se léčil s lymskou boreliózu. Problém je, že po přisátí klíštěte můžete dostat opravdu vážné nemoci. Ať už je to borelióza nebo klíšťová encefalitida. Komplexní obrana proti přisátí neexistuje. Neznamená to však ignorovat i drobná opatření, jako jsou repelenty, nošení dlouhého oblečení, pití piva, včasná kontrola po příchodu z terénu. To vše snižuje riziko.
Královnou parazitů je pak roztoč sametka podzimní. Vyskytuje se často na stepních lokalitách, přičemž je nutné si sednout nebo lehnout do trávy. Ačkoliv by se sametka podzimní měla vyskytovat pouze na podzim nebo v pozdním létě, aktivní je i na jaře. A co dělá? Larvička sametky po vylíhnutí šplhá do trávy nebo na kameny a čeká na svou oběť – myš, zajíce, srnce nebo člověka. Potom, co se dostane na kůži, prokousne si malou ranku, do které vypouští trávící enzymy způsobující nekrózu kůže. Larva se pak suchou kůží živí. Celé to neuvěřitelně svědí několik dní v kuse. Protože má sametka ráda teplo, hostinu si nejčastěji uspořádá na břiše, v podbřišku, kolem pohlavních orgánů, v podpaží nebo v podkolení jamce. Antihistamické masti, jako je Fenistil, nezabírají. Bolest lze potlačit na několik hodin silnými léky, které jsou určeny k léčbě alergických reakcí (častou jsou na předpis). V jižní Evropě řeší sametky vřelou sprchou. Často nezbývá nic jiného než kousnutí přečkat.
Můžeme si vybrat
Existují další druhy, které nás trápí. Něco jsme už probírali v minulých vydáních. Dokonce jsme jednu KomuNiku věnovali extra rostlinám, které si z nás střílí. Až na výjimky jsem smířen já i mí kolegové s tím, že práce v terénu není procházka růžovým sadem; tou výjimkou jsou druhy, které přenáší závažné nemoci. Příroda není sterilní a pořád je divoká. Hledáte-li tu pravou divokost, stačí zažít léto na Rezekvítku.
S dotěrným hmyzem nebo roztoči musíme počítat. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Jenže kdybychom nechodili do toho pomyslného lesa, přijdeme o všechny ty krásy přírody, které nás nabíjí a čistí nám hlavy. V neposlední řadě, kdybychom neignorovali všechny ty štípance, tuhle práci už neděláme. Bohužel péči o chráněná území za nás jen tak někdo neudělá. Ta naše práce je úžasná, ačkoliv je to často o odříkání, potu, krvi a bodancích.
Vilém Jurek, vedoucí úseku Péče o Přírodu Rezekvítku
Fotogalerie:
