Milý akáte,
skoro to bude deset let, co jsem ti psal do Veroniky skoro oslavnou báseň jménem Můj přítel akát. Za ty roky jsme si získali, mohu říct, lepší vztah. Poznali jsme se a já jsem si zvykl, že už možná nejsi ani tak invazní, byť jsi pořád původem Severoameričan (pocem, ty prej rosteš i v Mexiku, to jsi mi nikdy neřekl).
Dnes už jsem téměř přesvědčen, že nemá smysl tě „masit“, jak říká velký odborník na tebe Jan Pergl, který na tebe vymyslel tzv. stratifikovaný přístup likvidace, kterému Jirka Sádlo, další tvůj znalec, říká přístup diferencovaný. Protože jsem původně lesák a teď už asi nejvíc stepař, musím, konkrétně tobě říct, že nás pěkně štveš v chráněnkách a lesích přírodě blízkého charakteru.
S těmi lesy se to má tak. Dnes je trend les prosvětlovat, nedělat už temné hvozdy a přirozeně obnovovat. Jenže ty rád světlo, víme. Takže jakmile se uvolní prostor a má se přirozeně obnovovat les, nalítneš tam a je tam už jen akátina. V chráněných územích, kde je naopak chráněno bezlesí, jsi pánem. Ani nevíš, kolikrát jsem se před tebou sehnul a kolik si zapíchal trnů.
Ani se nenadějeme a hned tvoříš zas ty tvoje výmladky, kdekoliv. Pořád asi platí, že když tě utneme, zmladíš. Jo, všiml sis, nechápou to furt silničáři, železničáři, energetici atd. Když se máme spolu bavit, tak u toho musí být kolega glyfosát; já vím, jak se nemáte rádi a jak máš po něm sucho v krku. Opravdu, nedá se svítit, když nám tu a tam škodíš.
Já tě tuhle pozoroval v lomu v Želešicích. Ty roční přírůsty, že ti není hanba, tři metry a třicet dva centimetrů. Vzpomeň na dub, to je kliďas. Takže to šlo rychle a použili jsme metodu loupání a už tam nejsi. V přírodní památce Budkovické slepence jsme tě vrtali (samozřejmě vím, že v Želešicích i u těch Ivančic tě z počátku 20. století uměle vysazovali).
Já si tak nějak zvykl, že tě z chráněnek musíme eradikovat (vymýtit). Z neutrálních míst tě můžeme eliminovat. K tomu nám stačí prachobyčejná koza, která dokáže dokola ukusovat tvé šťavnaté výmladky i trny. Nebo je můžeme tolerovat, což mám asi nejradši.
Abych ti nekřivdil, pomáháš, to se ctí, a víš, že já lidi dělím na ty, kteří se chovají slušně a kteří jsou zákeřní (třeba pajasan beru za nelidskou lstivost, ale to odbočuju). Za těch necelých deset let zkušeností od článku ve Veronice vím, že máš ještě víc tvrdé a trvanlivé dřevo. Dokonce máš různobarevné dřevo, které je možné používat ve šperkařství. Krásné fialové polínko z tebe jsem kdysi vyměnil za ořechovku.
A co včely? Mají si kde hrát? Právě ty se po tvých květech mohou utlouct. Květy, ty sněhobílé hrozny, se dají smažit. Ono to pak udělá karamelky. Líbíš se mi někde u staré kapličky, nebo když jsi někde uprostřed polí, kde tvoříš remízky, kde hnízdí polní ptáci a tu a tam se objeví nějaký známý brouk. Perfektní je, když tě vidím ve stromořadích. Díval jsem se, příteli, ty máš i zastoupení mezi památnými stromy, třeba Kasejovický akát, Soběsukský akát, Akát U Hejdlů či památná alej Kilometrovka. Žasnu.
Ještě jsem pátral. Raději ti to píšu, ale dokonce popsali i tvoje jakési původní biotopy. Je to trošku další paradox, celý jako já ty. Ve čtvrtém svazku Vegetace ČR ti přisoudili několik typů společenstev, např. druhově chudé akátiny s travnatým podrostem na písčitých půdách či světlé acidofilní svahové akátiny s lipnicí hajní. Máš radost? Já jo, protože jsou to moc krásné biotopy.
Akáte, musím už končit. Ještě píšu jeden text, taky o stromech, ale ovocných (mimochodem, to jsou skoro všecko taky invazky, věděls?). Tak to tady nějak kulantně ukončím. Chtěl jsem ti ještě jednu věc. Už v tom veroničím článku jsem psal, že naprostým unikátem je rudě červené jádro a že takový nález se poštěstí jen málokomu. Je to deset let a pořád nic, pořád jen nádechy fialové, temnozelené, modré, hnědé, černé i bílé barvy. Domluvme se že, až tě uvidíme v barvě růží, tak ti zas pošlu list.
Zatím se opatruj, tvůj Vilém
Fotogalerie:
