Já i mí kolegové z úseku Péče o přírodu vnímáme oheň v krajině jako pozitivní činitel. Je to stejný nástroj údržby stepních trávníků, jako je kosení, výřezy křovin, pastva či narušování drnu. Blahodárné účinky ohně tkví už jen třeba v tom, že se efektivně zbavujeme stařiny, která je často živným substrátem pro třtinu křovištní. Řada druhů rostlin jsou pyrofyty a vyžadují občasné přepálení. Platí, že čím vzácnější rostlina či biotop, tím má specifičtější nároky, například oheň. Koniklec, který je úzce spjatý s Rezekvítkem, je považován za slabý pyrofyt a vůbec mu neublíží, že kolem něj jednou za uherský rok prosviští věčný plamen touhy.
Oheň je efektivním nástrojem, jak se zbavit klestí z výřezů dřevin. Je to rychlá metoda, kdy zůstává jen popel. Navíc popel je vítaný. Často panuje mylná představa, že je to extrémní zdroj dusíku a dochází k nitrifikaci prostředí. Dusík je však spalováním uvolňuje do vzduchu. Po spalování biomasy zůstávají ale prvky jako draslík, fosfor, vápník a hořčík. Což je pro spousty stepních rostlin vítaná výživa.
Navíc popel obsahuje alkálie (oxidy sodíku, draslíku vápníku), které dokáží blokovat některé ruderální druhy. Na vypáleném místě, kde založeno ohniště, vzniká nový typ prostředí, byť je malý. Vyhledávají ho antrakofytní houby, hrabaví ptáci, ovce a kozy nebo zástupci hmyzu, kteří preferují raná stádia sukcese a odhalené substráty.
Tím, že spálíme hromady větví a větviček, máme uklizeno. Kdyby se použil štěpkovač, spotřebujeme další benzín. Výfukové plyny ze stroje jsou toxické zplodiny, mnohem horší než dým z ohně. Nadrcená hmota se musí navíc odvézt mimo území, a to jsou další, zbytečně vynaložené finance pohonné hmoty. Nechávat hromady klestu můžeme, ale jen drobně, pro plazy, ptáky a drobné savce. Větší množství surové dřevinné hmoty je zdrojem živin – především dusíku, a to je špatně. Nadto hromady – všude, kam se podíváš, zabírají prostor v biotopu, který jsme před tím pracně vyřezali. Stejně špatně je neřezat. Jakmile nám stepi či otevřené trávníky zarostou, přijdeme o kus vzácné přírody naší krásné krajiny.
Pálit či nepálit, to je oč tu hoří
Před pár týdny se v mediích objevila zpráva, že bylo povedeno měření nebezpečných látek při spalování v otevřených ohništích. Plně tomu věřím, že to není, kdo ví, co za mňamku. Ale je pálení a pálení. Pevně věřím, že jdou eliminovat možná rizika.
Když pálíme klest, snažíme se, aby nám oheň nečoudil. Takový ohníček hodně provokuje, smrdí a je vůbec nepříjemný pro nás i okolí. Ono není nic odpornějšího než si šluknout štiplavého dýmu. Ještě horší je dýchat výfukové plyny ze štěpkovače, který navíc neuvěřitelně práší jemné piliny a nečistoty z drcení klestu. Pamatuji, že jsme dávno před covidovou krizí používali při práci se štěpkovačem respirátory.
Měření má pravdu. Škodlivost si může každý ověřit třeba na zraku nebo výše uvedeném čichu. Spalování dostávají zabrat i oči a nikdo nemá za cíl dostat po pálení zánět spojivek nebo mít kukadla jak angorský králík. Do toho nepočítám propálené oblečení nebo zvýšenou spotřebu pracích prášků, mýdel a šamponů na vlasy. Funguje totiž přímá úměra, čím větší a hustější dým, tím větší spotřeba mycích prostředků.
Základem pálení je pořádně rozdělat oheň, jak říkáme: „rozfajrovat to“, dosáhnout optimální teplotu a až pak postupně do ohně házet klest, větve, klacky a klacíky. Nesmí se pálit listí, což je největší zdroj čoudu a smradu. Navíc listí rádo zadušuje oheň. Musím přiznat, že někdy, na některých územích pálíme i posečenou trávu. Jsou místa, kde to má opodstatnění, kde seno nikam nevytaháme, neodvezeme a ani není ho kam deponovat. Řešením je pastva, ale opět je tu problém, že pastvu nejde aplikovat úplně všude. Takže se pálí ve zmolích, depresích, propadlinách, žlábcích, járcích, rýžkách a šluchtách. V takovém případě musí být seno suché a musí se přikládat po troškách do dobře rozpáleného ohniště.
Jak správně napálit
V březnu letošního roku nás opět trápilo velké sucho. To bylo spojeno také s tím, že cokoliv suchého v krajině působilo jako roznětka. Při pálení klestu nejen při extrémním počasí máme na Rezekvítku své zásady, kterých se držíme. Nejsou to žádná spásná opatření, jen léta praxe a ohořelých vlasů. Jako prevence snižování rizik se nimi lze řídit.
Zkusme si to shrnout:
▪ pálení vždy ohlašujeme na Evidenci pálení;
▪ je potřeba mít u sebe funkční telefon, ať už proto, že budou volat v případě hlášení hasiči, nebo že si hasiče můžeme zavolat sami, kdyby se oheň vymknul kontrole;
▪ pálit by měly minimálně dvě osoby (na jedno ohniště musí být minimálně dva lidé), nikdy nepalme sami, pamatujte, že většinu mediálních senzací má na svědomí jednotlivec;
▪ vždy je nutné mít u sebe dostatek vody (alespoň 20 l na jeden oheň) a práškový nebo vodní hasicí přístroj (nemít s sebou vodu a minimax je záruka zákonu schválnosti, že oheň přeskočí a začne hořet víc než ohniště);
▪ ohniště se snažíme dělat co nejmenší, kolem ohniště vypálíme (necháme vypálit) bezpečnostní prstenec v šířce 0,5 m;
▪ nikdy nezapalujeme velkou hromadu, ale postupně přikládáme odebíráním z velké hromady na extra založené ohniště (optimální je, vyřezávat, rovnou sbírat a klest házet do ohně);
▪ u sebe máme vždy kovové lopaty, které se použijí v případě hašení (vhodným nástrojem jsou také vidle a hrábě, opět ve formě kovu, protože plastové nářadí se poněkud taví);
▪ držíme si maximální výšku plamene do 3 m (větší plameny mají velký žár, který paličovi zbytečně taví oblečení, kůže, chlupy, obočí, rozhodně neplatí, čím větší vatra, tím větší Jánošík);
▪ po ukončení pálení necháváme alespoň hodinu oheň dohasínat, poté kovovými hráběmi stáhneme popel co nejvíce do středu, pomocí lopaty popel vršíme na homoli (snažíme se tím odstranit všechen materiál, který by mohl začít po čase hořet);
▪ po ukončení prací ohniště celé dokola zalejeme vodou (nemá smysl prolévat vodou na žhavý popel, protože se voda ve vteřině vypaří);
▪ z místa odcházíme až když nejsou plameny a z popelu se nekouří
▪ trávu vypalujeme zásadně v zimě od listopadu do konce února, na malých ploškách a pouze jako ochranářské opatření, které jsme si odsouhlasili s orgánem ochrany přírody;
▪ nepálíme listí, odpadky či pneumatiky (kdo umí pálit, pneumatiku nepotřebuje, je to jen výraz slabosti a paličské nevyzrálosti);
▪ ohniště nezakládáme v blízkosti křovin, na pařezech nebo blízko automobilů, kterými jsme na území přijeli;
▪ nepálíme v počasí, kdy teploty přesahují 25 °C, kdy hrozí podstatně větší riziko vymknutí se ohně kontroly;
▪ nepálíme, když je silný vítr nebo když víme, že v dalších dvou dnech bude větrné počasí.
Dobrý oheň, ale zlý tesař
Všechna zmíněná opatření mají svá opodstatnění. Kdo je nedodržuje, pouze a jen zbytečně riskuje. Ne nadarmo se říká, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Když už jsme u těch pořekadel, zkušenost praví, že i mistr tesař se někdy utne; pod tím si představte cokoliv, třeba i to, jak nám občas blafne hloh, obočí anebo stráň.
Bohužel zvýšená rizika požárů, které vznikají nezodpovědným chování, se promítají paušálně i k profesionálům, jako jsme my. Můžeme si říkat, že nemůžeme že to, že nějaký dědeček zapálil stráň, ta mu chytla a shořel kus lesa a hájovna. Všechny zákazy se ve výsledku týkají i nás, což nás mnohdy brzdí v práci. Oheň je pro nás samozřejmostí a pomocníkem. Nežli zakazovat, tak je lepší investovat sílu do informovanosti a prevence. To může platit také u snižování škodlivosti kouře při spalování v otevřených ohništích. Ruku na srdce, zakázat nebo limitovat pálení nejde. Člověk je s ohněm spjatý, je to živel stejně jako půda nebo voda, a má na něj přirozeně nárok (nikoliv však právo).
Je však nezbytné mít na mysli, že oheň v krajině je žádoucí do té doby, dokud nepáchá škody na majetcích, úrodě a životech lidí i zvířat. Pokud shoří stráň, může to být často prospěšné, protože ta stráň je evolučně závislá na občasném vzplanutí. Některé biotopy se chovají jako bájný Fénix, který vstává z popela a ještě silnější. Jestli ale ohrozí oheň někomu dům, jen protože jsem potřebovat spálit listí z podzimu, tak žádná pokuta není dost vysoká.
Hořelo, hoří a hořet bude. Vlivem změn klimatu se požáry v krajině čím dál více projevují (nebo přímo prosazují). Proto je nutné se i v tomto případě na ohně mitigovat i adaptovat. Je potřeba změnit chování samotných paličů, je nezbytné vysvětlit politikům toto ožehavé téma, v neposlední řadě by měli hasiči přijmout praxi ód severoamerických kolegů, kteří rozdělují ohně na to, co může shořet a co ne, nebo používají metody zpětného ohně (back fire). Zásadním úkolem, jak se připravit na ohně v krajině, je zahušťování krajinné mozaiky. Čím menší bude krajinné zrno, čím drobnější budou krajinné celky, tím bude riziko zvládnutelnější.
Něco spálit či přímo vypálit je kumšt. V krajině se to postupně učíme, což sleduji i u sebe za třináct let aktivního pálení. Patrně jediní, kdo měli zkušenosti s ohněm v krajině, byli naši předkové, kteří tu už bohužel nejsou a mladí to neumí. Čím dál více se potvrzuje, že oheň je právoplatným nástrojem údržby krajiny. Taková dobře vypálená stráň je pro nás ochranáře pohlazením. Je ale nutné pálit v zimě, ne na jaře. Při pálení samotném je potřeba se držet nějakého protokolu. Jestliže pálíme doma na dvoře starévětve nebo čerstvé klestí v lese, mějte na paměti tato slova: Palte s rozumem!
O autorovi: Vilém Jurek je již řadu let vedoucím úseku Péče o Přírodu Rezekvítku. Rukama mu prošly desítky hektarů moravských stepí a stovky stromů. Potkáte ho v kanceláři, v terénu, na nějaké komisi či pracovní skupině.
Fotogalerie:
