Přečtěte si rozhovor s vedoucím terénní sekce Rezekvítku Vilémem Jurkem.
1. Jak dlouho jsi na Rezekvítku a jaké byly tvoje začátky?
V listopadu jsem oslavil třináct let na Rezekvítku. Začátky nebyly těžké, jak se často říkává v takových rozhovorech. Nastoupil jsem a vůbec netušil, jakou mám zodpovědnost. Taky jsem si říkal, že za pět let adieu. Asi bych ty začátky, které byly ve skutečnosti úžasné, shrnul třemi úslovími – chybami se člověk učí, žádný učený z nebe nespadl, trpělivost přináší růže.
2. Co máš na Rezekvítku na starost?
Hlavní je můj úsek Pro přírodu, kde koordinuju, garantuju práce a povzbuzuju brigádníky. Rád se účastním přímé akce v terénu. Už si asi nedovedu představit léto bez křoviňáku. Dřív jsem byl venku skoro každý den. Bohužel poslední tři čtyři roky trávím čas v kanceláři nebo na všelijakých setkáních.
3. Co tě na tvojí práci nejvíc baví?
Baví mě všechno, jinak bych to přece už dávno nedělal. Samozřejmě, jsou chvilky, kdy mě něco nebaví a kopl bych do toho. Většinou se ale kousnu a udělám si to takové, aby mě to bavilo. Důležitý je mít cíl, motivaci a jistotu zpětné vazby. Práce mě začíná bavit v momentě, když mi někdo řekne, že to dělám blbě nebo dobře. Tím se celé snažení obalí do pozitivní síly a nutí mě práci dělat ještě líp. Co mě teda baví? Baví mě dobře odvedená práce.
4. Čemu se rád věnuješ ve volném čase?
Ve volném čase se věnuju všemožnému. Cestování s mojí partnerkou Nikolou, protože je to nejlepší parťák na cesty. Baví mě čtení literárních reportáží a severských detektivek. Rád si prohlížím staré mapy a fotografie, které porovnávám s těmi novými. Odmalička mě berou vláčky a železnice. Díky partnerce jsem ještě více podlehl opeře a Leoši Janáčkovi. Kus volného času v malých či větších dávkách jsou pro mě naše kočky Mini a Max a harčtí kanáři Joli a Šali.
Pořád je tam někde politika – aktivně i pasivně. Ve volném čase také uklízím dům a poklízím zvířectvo. Je to tak, že si o víkendu pustím rozhlasové pořady z archivu, poslouchám a dělám domácí práce. Mrzí mě, že jsem opustil staré koníčky, jako byla cirkusová akrobacie, plavání nebo angličtina.
5. Ví se o tobě, že také rád zahradničíš. Co nejzajímavějšího jsi vypěstoval?
Pěstoval jsem už všelicos. Od 15 let jsem aktivní zahrádkář. V rámci Rezekvítku jsem založil dvě školky na lesní dřeviny, teď zkoušíme s Tondou travní matečnice a možná zkusíme třetí školku. Podařilo se mi vypěstovat ze semínek spousty oskeruší, břeků, šípáků, dřínů, dokonce růží či konikleců.
Ještě jako středoškolský pěstitel jsem si zasadil „suprsmělcku“ čili obří kedluben. V nějaké příručce z padesátých let jsem se dočetl, že pokud se kedlubny dobře hnojí, mají ohromné výnosy. Takže jsem sypal, co to dalo včetně boraxu proti srdíčkové hnilobě. Výsledek? Nádherné kedlubny velikosti kopacího míče. Chuť byla ale tak nádherně otřesná, že ji nejedly ani sousedovy slepice :D.
6. Občas tě můžeme vidět i na televizních obrazovkách. Jak ses k tomu dostal?
Nedostal, ona si mě televize našla sama. Nikde jsem se netlačil. Všechno to byla osudová setkání – ať už Dobré ráno, Terčin zvířecí svět, Náš venkov nebo Nedej se! Pozor ale, není to nic světoborného, jsou to opravdu jen štěky. Na svou roli ale pořád čekám ;).
Fotogalerie:
