Jak jsme lezli na stromy
Stromy mě provází odmala. Největším lákadlem pro mě vždy bylo, když jsem mohl vylézt na strom. Už si nepamatuji, který byl ten můj první strom. Mám však několik vzpomínek na lezení po různých stromech.
Za naším domem v Šumicích jsme měli krásné břízy. To bylo veliké lákadlo. Pokud jsme na ně ale s kamarády vylezli, do pár minut jsme to schytali od sousedů. Když se na to podívám zpětně, měli pravdu. Břízky byly ještě malé a mohli jsme je zlomit.
Lézt jsme chodívali na stromy na hrázích. To jsou více či méně větrolamy, které se sázely v padesátých letech kolem Šumic. Hráze byly za domem a my jsme tam chodili na výpravy. Tajným snem pro nás bylo vylézt na sedátko na vrcholku mohutného topolu. Nikdy jsem tam ale nevylezli.
Pamatuji hlavatý akát na návsi v Traplicích, kde bydleli mí prarodiče. Strom byl vykotlaný a seřezaná koruna s trsem silných větví byla nasazena asi ve dvou metrech. Poprvé mě „do něj“ vzal bratranec. Bylo to skvělé místo, kde se dalo schovat a nikdo nás neviděl. Proto bylo lákavé. Mohli jsme různě pískat na kolemjdoucí a oni nevěděli, odkud to jde.
Postupem času jsem do stromů lezl čistě účelně, abych si v korunách s kamarády stavěl různé bunkry a pozorovatelny. Významnou aktivitou bylo také sbírání ovoce. Můj děda na stáří špatně chodil a já mu pomáhal se sbíráním meruněk a švestek. Dovedl jsem vyšplhat vysoko do koruny a vše posbírat do posledního kousku.
Jiný případ sběru byly třešně, které jsme chodili krást za vesnici. Občas nás někdo chytil a byl z toho povyk. Byl to čas, kdy jsme v korunách trávili i dvě hodiny a jedli jednu třešni za druhou.
Stromů jsem si vždycky vážil a měl k nim a jejich obyvatelům jistou úctu. Když jsem byl v koruně, nenapadlo mě nikdy jen tak lámat větve. Párkrát jsem se potkal s hnízdem ptáků, kde byla buď vejce nebo holátka. Z takového stromu jsem rychle slezl, abych nerušil obyvatele stromu.
Čas šel dál a já jsem se začal stromům věnovat profesionálně. Na stromy lozím stále, a dokonce za to mívám i zaplaceno. Už ale nestavím bunkry a stromy pro změnu arboristicky ošetřuji. Co zbylo, je trhání ovoce.
Dříve byly přímo boje o stromy. Dnes už málokdy potkám kluky či holky, kteří by byli kdesi v korunách stromě a bafali na lidi. Jsou celé třešňové sady a aleje s nádhernými májovkami, ale žádná drobotina je bez dovolení majitele nesbírá. Doba si vybrala své.
Snad je to tím, že dnes má mladší generace více typů zábavy a stromy už tolik netáhnou. Nebo je to tím, že se rodiče o mnoho více bojí o zdraví svých dětí. Možná je problém v tom, že lození na stromy se bere jako ničení a mnohdy zbytečně se volá policie na to, že si dva kluci na Kamenném vrchu vylezli na borovici.
Každopádně je velká škoda, že už děti na stromy tolik nelozí jako kdysi. Ony ty stromy dokážou mnohému naučit a dát něco zkušeností do života.
Fotogalerie:
